Pro Thompsona - Ježíš a cizoložnice

 

Jan 8:2  Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.

3  Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed

4  a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.

5  V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"

6  Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.

7  Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!"

8  A opět se sklonil a psal po zemi.

9  Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.

10  Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?"

11  Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

 

Ježíšovo psaní prstem po zemi je vykládáno, jako psaní hříchů těch, kteří k Ježíši cizoložnici přivedli. (Patrně takových hříchů, za které by byli také ukamenováni.)

Myslím, že jsou i jiné důvody, proč cizoložnice nebyla ukamenována.

Pátý verš z příběhu o ženě cizoložnici zní v Kralickém překladu takto – „Mojžíš přikázal nám takové kamenovati.“

A já se ptám, byl to Mojžíš, kdo vymyslel zákony, které přikazovaly kamenování? ...  Kdo ty zákony vymyslel? …

O přikázání kamenování cizoložnic čteme v 5. Mojžíšově a 5. Mojžíšova má v úvodu slova – 5. Moj. 1,3 - Ve čtyřicátém roce, prvního dne jedenáctého měsíce, sdělil Mojžíš synům Izraele vše, co mu pro ně Hospodin přikázal,…

Takže to nebyl Mojžíš, ale Hospodin, kdo určil pravidla. To Bůh ustanovil, jaké zákony budou platit v Izraeli. Ty zákony si Mojžíš tzv. nevycucal z prstu, ale byly mu Bohem sděleny na hoře Sinaji společně s předáním desatera. (Mluvím o zákonech při předání na Sinaji, ne o zákonech, které si Izraelci navěsili na původní zákony navíc.)

Když píše apoštol Pavel do Korintu, tak jim říká – 1. Kor. 10,1-4 „Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“

-       To bylo od apoštola Pavla dost odvážné tvrzení, že Kristus byl duchovní skálou, která doprovázela Izraelce pouští. Každý totiž v té době věděl, že Bůh doprovázel Izraelce pouští. A všeobecně byl známý text proroka Izajáše, kde je zaznamenána přímá řeč Boží -  

Izajáš 44,6-8 - Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: "Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! ….. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím."

Zajímavé, že? Bůh řekne, že jiné duchovní skály kromě něho není a apoštol Pavel se nebojí říct, že duchovní skálou je Kristus. Nebojí se to říct proto, protože přijal učení o tom, že Bůh se stal tělem a to tělo přebývalo mezi námi.

Duchovní skálou, která doprovázela Izraelce pouští, byl Kristus, tedy Bůh, který se později narodil Marii jako člověk. Skála, která duchovně sytila Izraelce a vydala jim zákony a nařízení byl JHVH, později v lidském těle Ježíš Nazaretský zvaný Kristus.

Vraťme se do příběhu o cizoložnici - Bůh v lidském těle, Kristus, sedí v chrámu a je postaven před rozhodnutí jak vyřešit přestoupení zákona, přestoupení zákona, který sám vydal.

Kristus vydal zákon kamenovat cizoložnice a stojí před ním žena přistižená při cizoložství. A zákoníci a farizeové na něj tlačí, aby rozsoudil co s takovou ženou.

Zákoníci a farizeové samozřejmě netuší, že mají před sebou Boha, který zákony o kamenování vydal, ale je to podobná situace, jako kdyby před krále, který vydal zákon a určil, co dělat s přestupníky zákona, přivedli přestupníka zákona a ptali by se krále co s tím přestupníkem dělat.

V té době, kdy se příběh odehrál, měly ještě zákony o ukamenování plnou platnost. Někdo by řekl, že pokud chce Kristus dostát svému královskému slovu, nemá jinou volbu, než říct: „Zákon mluví jasně, kamenovat…., takže kamenujte. Přeci nebudu sám proti sobě, já jsem vydal ustanovení o kamenování cizoložnic, takže…“

A ono když se to vezme kolem a kolem, tak jim Kristus de facto kamenování dovolil. Neřekl jim přeci, že kamenovat nemají, ale řekl: „Jestli se někdo z vás cítí nevinný, jestli si někdo z vás myslí, že jste neporušili zákon, tak ať tedy postupuje podle zákona a ať hodí kámen jako první.“

Co myslíte, přikazoval zákon o ukamenování cizoložnic také dodatek o tom, že kamenovat mohou jen ti, kteří jsou bez hříchu? Ne neobsahoval. Nikdo z lidí není bez hříchu. Takže kamenování se mohli účastnit hříšníci. Jinak řečeno, zákon dovoloval kamenování těm, kteří nebyli bez hříchu. V bezhříšnosti, respektive v hříšnosti, nebyl problém.

Víte, kdo měl při vykonání soudu kamenováním začít házet jako první? Svědkové události, svědkové obžaloby. A ti svědkové měli být dva, aby to nebyla zvůle jednoho člověka. Tak to požadoval zákon.

Takže když Ježíš říká: „Jestli se někdo z vás cítí nevinný, tak ať hodí kámen první.“, je to jako kdyby Ježíš řekl (čili, toto mohli farizeové a zákoníci z Ježíšových slov slyšet): „OK, chcete to vyřešit podle zákona? Dobrá. Takže, kde jsou ti dva svědci? Kteří z vás to jsou? Jakpak to s vámi vypadá? Viděli jste to na vlastní oči? Kde se to událo? A hlavně, kdepak máte toho chlapa, který má být ukamenován s ní?“

Vsuvka - Podle zákona neměla být totiž kamenována pouze cizoložnice, ale i cizoložník. Na cizoložství musí být logicky dva, že?

Zpět k tomu, co se skrývá za tím, co řekl Ježíš: „Takže, kde jsou ti dva svědci? Jestli to chcete podle zákona, tak tedy se vším všudy. Uvědomujete si, že sami zákon porušujete, když máte jen cizoložnici a toho, co byl s ní, neřešíte. Kdepak máte toho, co s ní cizoložil? To jako budeme řešit jen ženu a muže ne? Kdopak je ten cizoložník, znáte jeho jméno? Přiveďte ho.“

A tak tam zákoníci a farizeové stojí jako opaření. Chtěli Ježíše otázkou, jestli kamenovat, nebo ne, nachytat, aby ho mohli obžalovat, a teď jsou sami usvědčováni z viny.

Mimochodem, víte, co by se stalo, kdyby Ježíš řekl, že kamenovat nemají? – Obvinili by ho z toho, že nectí Mojžíšův zákon.

A co by se stalo, kdyby jim řekl, že mají kamenovat a ke kamenování by došlo? – Pod nadvládou Římanů Židé nesměli sami vykonávat rozsudky smrti, takže by to byla ideální příležitost prásknout Ježíše Římanům, že vybízel lidi k veřejné popravě. A Římané by si Ježíše už podali.

Takže to byly takové kleště, do kterých chtěli zákoníci a farizeové Ježíše sevřít. Buď porušíš Mojžíšovi zákony a budeš v problému, nebo porušíš zákony Římanů a budeš taky v problému, ať řekneš, co řekneš, vždycky se chytíš do pasti.

V příběhu čteme, že zákoníci a farizeové Ježíše zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš to věděl a dokázal se vyhnout léčce. To je jeden rozměr toho, proč se Ježíš zachoval tak, jak se zachoval, ale druhý rozměr byl v tom, že nám Ježíš ukázal, o co jde v jednání s hříšníkem, o co jde v jeho zákonech.

Jak jsme si řekli, Ježíš vydal na Sinaji Mojžíšovi, mimo jiné, také ustanovení o kamenování cizoložníků.

Ježíšovi tedy v době vydání desatera šlo o to, aby cizoložníci byli ukamenováni. A v době nadvlády Římanů už mu o ukamenování nešlo, nebo proč po té, co se všichni rozešli, cizoložnici říká, že jí neodsuzuje, jinak řečeno, že ji nepohání před soud?

Jeden z důvodů je ten, že ti, co byli svědky události, už odešli a bez svědků události není co soudit. A Ježíš, i kdyby tu událost nadpřirozeně viděl a byl by tedy on svědkem, který může kamenovat, tak sám, bez druhého svědka, kamenovat nemohl. Řekli jsme, že k vynesení ortelu kamenování museli být dva svědci. Pokud by se tedy chtěl Ježíš řídit podle platných ustanovení, jak je popisuje Mojžíš ve svých knihách, a Ježíš ty zákony ctil a řídil se podle nich, tak prostě Ježíš sám tu ženu kamenovat nemohl.

Další důvod, proč tu ženu neodsoudil, je ten, že v té době měl jiné poslání. V té době tam nebyl v roli soudce. Sám o tom říká:

Jan 12,47.48 - Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.

Soud přijde, ale ne teď. Soudcem budu, ale ne teď. Ta žena přijde před soud, ale ne teď.

Je třeba dodat, že přísnost je potřeba a Ježíš si jistě dokáže obhájit, proč jednal s izraelským národem v době vydání desatera a v dalších letech, tak rázně a proč za určité chování zavedl trest smrti.

Nyní, když před ním stojí cizoložnice, je jiná situace. Nyní se Bůh sklonil k lidem a stal se jedním z nich. Ježíš ví, že lidé potřebují udělat krok vpřed a potřebují poznat Boha lépe. Víc do hloubky. Podobně jako když syn vnímá otce jako toho, kdo přísně vychovává, ale časem zjistí, že ta přísnost byla potřebná a že tou přísností je láska, láska, která ne jen trestá, ale i odpouští, ne jen vydává zákony, ale také nasazuje svůj život. Děti na to přijdou, když ne dřív, tak až se sami stanou rodiči. Přijdou na to, že ač sami své vlastní děti milují nade vše, přijde také čas na přísnost a na trest. O tom se ale Izraelci mohli přesvědčit mnohokrát za ta starozákonní léta, zažívali jak spoustu milosti, tak i tresty.

Pánu Bohu nikdy nešlo o kamenování samotné. Bůh nemá zálibu v trestání, ale v milosrdenství. Ozeáš 6,6 - Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad obětní zápaly.

Poznat Boha, jaký je, to je velmi důležité. Ty přísné zákony, ta řezničina při obětech, to je jen prostředek k výchově.

Kamenování byl prostředek k výchově. Podobně jako rodič volí uváženě, kdy zvolí jako prostředek k výchově rázný výprask. Rodiči, který má své děti rád, nejde o výprask samotný, jde mu v první řadě o výchovu, o to, aby z jeho dětí vyrostli dobří lidé. Podobně chce i Bůh svůj lid vychovávat a tak v určité době pro určitý lid, stanovil pro určité přestupky exemplární tresty. A jindy zase volil milosrdné odpuštění.

Ty exemplární tresty byly zdviženým prstem, který ukazoval na závažnost některých činů. Šlo hlavně o modlářství, při kterých se např. obětovaly i malé děti, nebo o trest pro vrahy a únosce lidí.

Z dnešního pohledu se nám některé tresty mohou zdát přísné, ale to je tím, že si vůbec neumíme představit dobu, v které tyto zákony vznikly. Na místě, kdy Bůh uklidňuje situaci ustanovením oko za oko, zub za zub, bychom mi lidé byli schopni za jeden vyražený zub zlámat pět žeber, čili neférově.

 

Pokud jde o Ježíšovo rozsouzení toho co s cizoložnicí, tak Ježíš samozřejmě věděl, že jeho zákony se dají zneužít a že se dá obejít i to ustanovení o dvou svědcích.

 

Příklad zneužití zákonu o ukamenování -

 

1 Královská 21,4-16  

Achab, izraelský král, manžel Jezábel, měl zálusk na vinici Nábota Jizreelského. Ten mu ale vinice nechtěl prodat. Jezábel to vzala do svých rukou a napsala dopisy starším a šlechticům, kteří bydleli ve stejném městě, jako Nábot. Žádala je, aby sehnali dva muže, kteří budou křivě svědčit proti Nábotovi, že zlořečil králi, ale ne jen králi, ale že zlořečil i Bohu, za což je trest ukamenováním. Tak se také stalo. Nábot byl křivě obžalován dvěma svědky a byl ukamenován. Vinice nakonec patřila Achabovi.

 

Ježíš si moc dobře uvědomoval, že jeho zákony se dají zneužít. Ježíš není otrokem svých zákonů, takže ho nikdo nemůže natlačit do bezhlavého dodržování zákona. Nejde o literu, ale o ducha. Ježíš ví jaká je doba, on ví, kdy je potřeba větší přísnosti a kdy stačí domluva. Ježíš není soudcem, který nebere na nic ohled a neodsuzuje šmahem všechno podle jedné šablony. Moudrý rodič také nemá šablonu na všechny svoje děti, protože své děti moc dobře zná. Moudrý rodič nebude jednat stejně s dítětem, kterému je 5 let a s dítětem, kterému je 15 let. Ježíš ví kdy a jak rozsoudit ten, či onen konkrétní případ. Ježíši nikdy nešlo a nejde o potrestání samotné, ale jde mu o pomoc hříšníkovi, a jde mu i o pomoc lidem, kteří se nacházejí v poli působení hříšníka.

Myslím, že by se nám nelíbil Bůh, který jen trestá a mračí se.

A myslím, že by se nám nelíbil ani Bůh, který by si neuměl udělat pořádek a ve chvílích, kdy je potřeba rázně zakročit, by se jen usmíval a odpouštěl by něco, co už přesahuje všechny meze.

Z příběhu o cizoložnici, kterou přivedli zákoníci a farizeové před Ježíše, a z celkového kontextu o zákonu o ukamenování, můžeme vidět moudrost i laskavost našeho Boha, Boha, který umí nejen přísně potrestat, přísně vychovávat, ale umí i laskavě a milosrdně rozsoudit a v konečném důsledku je ochoten na sebe vzít i trest, který náleží přestupníkům zákona.