Sola Scriptura

 

Úvod –

Následný článek je výsledkem mnoha hodin (dní) strávených čtením, posloucháním, komunikací mailovou i osobní, přemýšlením (chcete-li, meditací) a samozřejmě modlitbami.

Článek není všeobsažnou seminární prací studovaného teologa, ale pochopení tématu autoklempířem bez maturity. Jde o popis mého chápání, které plyne z informací, které se ke mně do dnešního dne dostaly, chápání, které se může změnit dle informací, které se ke mně ještě dostanou a dle toho, jak si ty informace poskládám v hlavě.

Uvědomuju si, že téma sola Scriptura je téma rozsáhlé, viděné různými lidmi a různými církvemi odlišně.

 

Sola Scriptura –

Sola Scriptura znamená pouze Písmo. Písmem se rozumí Bible. Pojmu „pouze Bible“ rozumím tak, že Bible je autoritativním základem dnešního křesťanského učení.

Při hledání odpovědi na otázku, co je to „pouze Bible“ jsem si kladl i otázku, proč vůbec Bible vznikla? (Těch důvodů bude zřejmě víc, ale držme se spojitostí se sola Scriptura.)

Už v počátcích prvokřesťanské církve se různily názory na to, co je Boží (křesťanské) učení. Například Gnostici tvrdili, že mají informace o Božím učení, které pocházejí od Kristových apoštolů, takzvanou tajnou tradici. Prvokřesťanská církev byla tedy nucena vyrovnat se s tím, které učení je od apoštolů a které ne. Bylo potřeba vytvořit hradbu proti herezi. A tou hradbou se stalo Písmo.

Jaké bylo kritérium pro výběr knih novozákonního kánonu? V hrubých rysech takové - Napsal to apoštol (ten, co osobně slyšel učit Krista)? Jestli ano, potom to může být v kánonu. Nenapsal to apoštol, pak to musí být v souladu s tím, co napsali apoštolové, jinak to do kánonu nesmí. Takhle zhruba probíhal výběr knih Nového zákona.

Díky kánonu se mohlo říci Gnostikům a jiným heretikům: „Pokud tvrdíte, že máte učení od apoštolů, tak nám ukažte, kde je to psáno v kánonu.“

Sola Scriptura tedy ve své podstatě není úplně výmyslem protestantským.

Poznámka pod čarou – Podobně, jako sola Scriptura není čistě know-how protestantů, tak ani kánon není know-how římskokatolické církve. Ne jednou jsem četl na Signálech něco v tomto smyslu: „My katolíci jsme ustanovili kánon, takže když jsme dokázaly rozeznat inspirované knihy od neinspirovaných, tak dokážeme rozeznat i dnes pravdu od nepravdy.“ Potíž je v tom, že ŘKC neustanovila kánon.

Katolíci také říkají, že protestantů je mnoho, protože si každý vykládá Bibli po svém. Na tom je kus pravdy, ale ruku na srdce, kolik je katolických církví, klik je různých výkladů papežských výnosů, kolik je různých proudů uvnitř ŘKC? Řekl bych, že nepočítaně, ale asi by se to spočítat dalo. – Konec poznámky pod čarou.

Když dojde k rozporu o výklad Bible, katolíci hledají ve své tradici, jak to je. Když dojde k rozporu o výklad Bible, adventisti hledají v Bibli, jak to je.

Cituji z odkazu - http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html –

„…v zájmu správného vystižení smyslu posvátných textů je třeba neméně pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé církve a analogii víry.“

Tady je myslím patrný rozdíl mezi adventisty a katolíky ohledně poznávání Boží vůle. Katolíci říkají, že k rozeznání správné víry je potřeba Písmo a tradice, kdežto adventisté říkají, že k rozeznání správné víry je potřeba Písmo. Odtud mé chápání významu „pouze Písmo“, čili „sola Scriptura“.

To, že adventisté nepřičítají tak významné místo tradici, neznamená, že adventisté zavrhují veškerou tradici. Sebastián Franck odmítl tradici se vším všudy, zavrhl dokonce i božství Ježíše Krista, protože o tom učili církevní otcové. Takový extrémismus adventisté odmítají. Adventisté neodmítají vše, co učí církevní otcové. Například neodmítají víru ve spasení z milosti.

Církev se sešla, aby učení o spasení z milosti potvrdila v roce 418 v Kartágu, ale protože v lidech pořád vězí záslužnictví, tak se církev musela sejít znovu v roce 473, aby spasení z milosti potvrdila, ale přesto nebyl problém vyřešen a církev se k otázce spasení (milost versus skutky), musela znovu vrátit v roce 529, aby ve Francii ve městě Orange opět potvrdila, že spasení je z milosti. Paradox je, že ve středověku se spasení z milosti natolik ztrácí, že musí přijít reformace, aby na spasení z milosti poukázala. Každá generace si musí tedy znovuobjevit, či oprášit biblické učení – ale o tom o kousek dále.

Adventisté tedy tradici nezavrhují, ale poměřují ji Písmem. Rozlišují tak tradici dobrou a špatnou. Na jedné straně, když se někdo drží určité tradice, tak tím porušuje Boží zákon, čili Boží vůli (Marek 7:9), na druhé straně, když se někdo drží určité tradice, Boží vůli činí (1 Korintským 11:2), takže není tradice, jako tradice.

Hledání Boží vůle je neustálý boj. Každá generace si musí najít, v určitém smyslu, nově svojí cestu víry. Jelikož neexistuje člověk, či společenství lidí, kteří by měli tak těsné kontakty s Duchem svatým, že by měli absolutní vhled do všech záležitostí Ducha svatého, není možné tvrdit, že se pohled nějakého člověka, či skupiny lidí, rovná fakticky pohledu Ducha svatého. Viz. - "Mé úmysly (myšlení) nejsou úmysly (myšlení) vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly (myšlení) mé úmysly (myšlení) vaše.“ (Iz 55,8.9) Proto máme Bibli, abychom měli měřítko, kterým poznat Boží učení. A Boží učení nám není skryto - „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ (Dt 29,28)

Ano, výkladů Bible je spousta. Kdo však rozhodne, jaký výklad je správný? Musíme si přiznat, že naše poznání je neúplné, naše poznání není stoprocentní. - „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1K 13,9.12)

Nic méně, vyjádření o správnosti výkladu by mělo padnout. A o tom, jaký výklad je správný, by měli rozhodnout ti, kteří jsou obdařeni Duchem svatým k výkladu, čili ti, co mají duchovní obdarování k výkladu Bible. Kdo ale právoplatně rozhodne o tom, kdo je obdařený Duchem svatým k výkladu?

Adventisté nevěří tomu, že každý, kdo je uveden do úřadu biskupa (kardinála), má automaticky dar výkladu Písma. S úřadem člověk nedostává automaticky duchovní dar výkladu Písma. Úřad nezabezpečuje správnost výkladu.

Byli zákoníci v době Ježíše Krista těmi, kdo byli v úřadu vykladačů zákona? Byli. Měli zákoníci tzv. klíče poznání? Měli. Přesto nevykládali zákon tak, jak jej vykládal Kristus, který jim říká: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili." ( Lukáš 11:52 

Ježíš Kristus byl tím, kdo byl stoprocentně veden Duchem svatým, Bůh v těle člověka byl tím, kdo dokázal rozeznat pravé učení od falešného, a přesto ho oficiální církev, oficiální vykladači tehdejšího Písma, náboženští učitelé, sněm těch „nejpovolanějších“, neuznali za toho, kdo je Bohem povolaný k výkladu. Každý jednotlivec se tehdy musel rozhodnout, jestli bude věřit oficiální církvi, nebo jednomu z mnoha potulných učitelů.

Když Kristus učil, často opíral své učení o tehdejší Bibli, když apoštol Pavel učil, posluchači si mohli ověřovat v tehdejší Bibli, jestli mluví pravdu. Posluchači Krista i posluchači apoštola Pavla se museli rozhodnout, jestli uvěří tzv. nové sektě, nebo stávající obci, kterou založil sám Bůh a jejíž tradice sahala k Mojžíšovi, který dostal instrukce od samotného Boha. I dnes se musí každý jednotlivec rozhodnout, jestli uvěří tomu, či onomu vykladači.

Pomocí v tomto rozhodování nám je Bible. Tradice také, ale tradice nemá tak vysoké postavení, jako Bible. Tradice se může mýlit, Bible ne. Pouze Bible, čili sola Scriptura, je autoritativním základem dnešního křesťanského učení, měřítkem, kterým se rozeznává zdravé učení od nezdravého.

 

Dodatek – knihy kánonu Starého zákona

Apokryfické knihy Starého zákona, které katolíci označují jako deuterokanonické, adventisté nepovažují za součást kánonu.

Proti uznání apokryfů jako Písma svatého svědčí to, že tyto knihy nikdy nenajdeme v hebrejském kánonu Starého zákona. Ortodoxní Židé apokryfy neuznávali. Ani Ježíš, ani jeho apoštolové nebrali tyto knihy za kanonické, neodvozovali od nich svojí víru. Starý zákon Pána Ježíše byl hebrejský Starý zákon, který nikdy neobsahoval apokryfní spisy, Apoštolové uvádějí ve svých kázáních mnoho událostí ze Starého zákona, ale nikdy se neodvolávají na nějaký příběh nebo učení z apokryfů. Novozákonní pisatelé citují z téměř všech starozákonních knih, ale nikde nenajdeme jediný citát z apokryfů jako z Písma svatého. Ani židovští spisovatelé prvního století Josef a Filo, ani židovský koncil v Jamně (asi 90 po Kristu) neuznaly tyto knihy za svaté Písmo, stejně tak významní křesťanští pisatelé Origenes a Jeroným. Asi v roce 400 po Kristu Jeroným prohlásil, že tyto knihy jsou apokryfní a nejsou obsaženy v kánonu Svatých písem. Obsahují totiž historické a zeměpisné nepřesnosti, jejich literární styl a hloubka není na úrovni ostatních biblických knih a chybí jim přesvědčující a proměňující moc a vliv, které provázejí ostatní biblické knihy.

Do katolické Bible byly tyto knihy oficiálně přijaty až v roce 1546.

Septuaginta sama svědčí proti jedné knize apokryfů (2. Ezdráš), protože není v žádném z jejich rukopisů.

Všechny apokryfy pocházejí z posledních dvou století před Kristem, tedy po působení posledního proroka Malachiáše.

 

Ukázka textu z apokryfní knihy Tobiáš 6,7-8: „Rybí srdce a játra se pálí a kouř z nich poslouží v případě, když nějakého muže či ženu trápí nějaký démon nebo zlý duch: jakýkoli nepokoj nadobro a beze stopy zmizí. Pokud jde o žluč, slouží jako oční mast, když má někdo na oku bílé skvrny: pak už k vyléčení stačí jen ty skvrny pofoukat.“

O inspirovanosti Duchem Božím si udělejte obrázek sami.