Jedno je potřebné

Kolik lidí se dnes asi zabývá tím, jestli náhodou většinu svého života nevynakládají energii na zbytečné věci?

J. A. Komenský napsal knížečku s názvem Jedno potřebné.

V jejím úvodu mimo jiné říká: „Ze všech ve světě zmatků jediná jest příčina, totiž že lidé nerozeznávajíce potřebných věcí od nepotřebných potřebné opouštějí, nepotřebnými pak se zaměstnávají, zaplétají, zamotávají bez konce.“

Nechci se zabývat útlou knížečkou Komenského, ale útlou knížečku evangelisty Lukáše, konkrétně příběhem o Marii a Martě.

Luk 10,38-42

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta,

která měla sestru Marii. Ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo.

Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!"

Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.

Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."

O čem ten příběh je?

Rozhodně není o lidech praktických versus zasněných. Také to není příběh o diakonii versus teologii. A tento příběh nebyl napsán ani pro chlapy s Biblí na gauči, aby se mohli povyšovat nad kmitajícími ženami v kuchyni.

Tento příběh je o tom, co je v životě a v křesťanské víře nejdůležitější. Jak bychom to hezky česky řekli – gróóó. ;-) Co je tím základem?

Tento příběh může provokovat ty, kteří se už někdy starali o návštěvu. Jak k tomu chudák Marta přijde? Má doma Ježíše a s největší pravděpodobností i dvanáct učedníků (13 chlapů), no, někdo se o ně přece postarat musí! A tenkrát to nebylo jen tak. Nešlo v kuchyni otočit kohoutkem a jedním tlačítkem postavit na kafe. Marie měla přeci Martě pomoct v kuchyni hned a pak by obě dvě měly dost času na naslouchání, ne?

Potíž je v tom, že my nemáme dost informací na to, abychom posuzovali, co bylo, či nebylo na chodu domácnosti špatně. A hlavně, čtenář tohoto biblického příběhu nemá uvažovat nad tím, jak nejlépe zorganizovat chod domu. Kdyby ano, dozvěděli bychom se, jak to s tou logistikou má být.

My přeci nevíme, co všechno návštěva dostala, jestli Marie něco pomohla, nebo ne, jestli se Marta hned po té, co jí Ježíš vysvětlil priority, posadila vedle Marie bez ohledu na připálené jídlo v kuchyni…

Z textu plyne, že tyto otázky vůbec nejsou důležité! Důležitý je žebříček hodnot.

Pojďme se podívat na obě hlavní hrdinky. Nejprve tu máme Martu.

Postavu Marty charakterizuje aktivita. Její jméno lze vykládat jako „paní domu“. Ta, která má doma všechno na starosti, která domu vládne. O Martě se dokonce přímo v textu dozvíme, že to byla ona, kdo Ježíše přijal, nejspíš ho vyzvala, aby On i Jeho učedníci navštívili její dům. Kdyby nebylo Marty, Marie by neměla koho poslouchat.

To druhé, co se dočteme, je, že Marta měla plno práce s obsluhováním.

To znám. Mám to úplně před očima. Bylo to v době, kdy jsem poprvé hltal pravdy z Bible. Byl jsem ještě svobodný a kazatel chodil k nám domů. Moje mamka (zlatá ženská) s námi moc neposeděla. Z obýváku do kuchyně, z kuchyně do koupelny… „Copak si nemůže sednout a hltat ty úžasné myšlenky?“, říkal jsem si. Nemůže. Musí prostě kmitat.

Podobně, jako Marta, má za to, že je třeba něco dělat, vyvinout patřičnou aktivitu, zajistit, zařídit, obstarat… Marta má plné ruce práce, plnou hlavu práce, má oči jen pro práci. Nemá oči a uši pro Ježíše, ale pro své povinnosti.

Marta vidí, že si toho naložila moc, že je to nad její síly. Roste v ní napětí a je na sestru stále víc naštvaná. A tak se obrátí s výčitkou na Ježíše: „Copak to nevidíš? Jak to, že ti nevadí, že já tady makám a ségra si tu jenom poslouchá? Copak tobě na mně nezáleží?“

Jak znám Ježíše, tak mu na Martě záleželo. A kdyby viděl, že je opravdu potřeba pomoc, tak by pomoc zjednal, i kdyby měl do té kuchyně jít sám.

Ale nedělá to. Říká Martě: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“ Nakládáš si toho moc.

Mnoho věcí je protikladem onomu jedno je potřebné.

Je to způsob Ježíšova vyučování. Nechce tím říct, že ta spousta věcí je úplně nepotřebných a také tím nechce říct, že je potřeba od rána do večera sedět a nic jiného nedělat.

Spíš vidí u Marty vnitřní roztěkanost, která ji přináší trápení.

Marta si neumí sednout, to podstatné ji uniká. Honí se a radost se nedostává, snaží se, ale cítí prázdnotu. Je to tak pomíjivé. Jen se jídlo uvaří, hned je pryč. Jen se talíře umyjí, hned jsou zase špinavé, jen se podlaha zamete…

Marie si podle Ježíšových slov vybrala to, o co nemůže přijít. Něco, co jí bude přinášet radost stále.

Marta tvrdě pracuje, ale u své práce trpí. Marta se snaží, ale šťastná není. Vidí, že nestíhá to, co si sama usmyslela a naplánovala, a vyčítá druhým, že jí v tom nechají samotnou.

Marta je tak obrazem neradostného života, neradostného křesťanství zaměřeného na vlastní výkon, obrazem přístupu, který končí stěžováním si na nevýkonnost ostatních. Takoví lidé posuzují a srovnávají druhé a stěžují si lidem i Pánu Bohu, že v tom jsou sami.

Když se nad tímhle momentem zamyslíme, zjistíme, že podobné stěžování už známe z jiných biblických příběhů. A možná budeme překvapeni, v jaké podivné společnosti Martu najdeme. Takové stěžování nacházíme totiž už u Kaina, který přece tvrdě pracuje, přináší Pánu Bohu výsledek své práce, své dřiny na poli, a teď je uražený, že Bůh jeho oběť nepřijal.

Nebo v Novém zákoně příběh farizea v chrámu, který ve srovnání s celníkem dává Bohu na vědomí své náboženské kvality, svoje snažení, a teď je překvapený, že to Bůh vidí jinak.

A samozřejmě, také starší bratr marnotratného syna, který je naštvaný a odmítá jít domů, protože on přece, na rozdíl od svého povedeného bratříčka, celý život dře na tátově statku a ten se s ním za celou dobu nebyl schopen jedinkrát poveselit.

Tak do této společnosti patří i Marta. Patří tam i někdo z nás?

A co Marie?

Jestliže jsme řekli, že Martu charakterizuje aktivita, někdo by mohl říct, že pro Marii je charakteristická pasivita. Já si ale dovolím tvrdit, že ve skutečnosti Marii charakterizuje aktivní přijetí, či přijímání, Ježíše a jeho učení.

Řekněte, co znamená rčení – Sednul si před ním na zadek? 

Jedním slovem obdiv. A to přesně udělala Marie. Marie se prostě před Ježíšem posadí na zadek.

„Wau, úžasný, to musím slyšet, to mi nesmí uniknout. To je borec.“

Sedne si k Ježíšovým nohám a poslouchá. A podle Ježíše je právě v tomto prostém činu recept na trvalou hodnotu, to není promarněný čas: „Marie volila dobře; vybrala si to, o co nepřijde.“

Co to ale dnes znamená sedět u Ježíšových nohou? Jak se to dnes dělá?

Sedět u nohou je daleko víc, než jen postoj těla. Je to postoj srdce, mysli.

Sedět u nohou to byla pozice žáka vůči učiteli. - Chceme se učit od Krista?

Sedět u nohou, byl symbol úcty a poslušnosti, postoj úžasu, pokory a vděčnosti. - Projevujeme toto vůči Kristu?

Sedět u Ježíšových nohou také znamená žít s vědomím, že jsme zahrnováni Boží nezaslouženou přízní, Boží milostí. Je to radost z toho, že si na nás někdo tak významný našel čas a že nás neodkopnul s tím, že nemá cenu se nám věnovat.

Sedět u Ježíšových nohou tedy opravdu neznamená být v životě pasivní. Naopak, tento postoj srdce, srdce vnímavého žáka, máme mít u všeho, co děláme.

Kolik zbytečné energie v životě promrháme! Jak často se zabýváme zbytečnými starostmi! Jak často se soustředíme jen na své vlastní aktivity a žijeme jen ze své síly!

No jo, ale když toho je tolik, co je potřeba udělat. To je pravda, je toho moc.

Ale naším úkolem je stanovit si, co je vlastně důležité.

Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno - mohl říct Ježíš Martě. Možná jí to i někdy řekl. My víme, že to řekl ve svém slavném kázání na hoře, kde ho poslouchaly, seděly mu u nohou, zástupy lidí. A platí to i pro nás, hledat nejprve přítomnost Boží. 

Potřebujeme se posadit u Ježíšových nohou. Ne jednou za čas. Řekli jsme si, že je to spíš životní postoj, než póza těla.

Potřebujeme zažít to vědomí, že před Bohem máme sice úplně prázdné ruce, ale zároveň je nám k dispozici moc.

Potřebujeme si projít svůj osobní život, vztahy, práci, aktivity v církvi... A hledat to, co je opravdu důležité.

Když uděláme to jediné, ten základ, a sedneme si k Ježíšovým nohám, to ostatní nám bude přidáno, Ježíš Kristus nám už pomůže si srovnat ty další věci.